Roman Král: Ukaž barvu, školo

„Já chci zase do školy. Kdy už to skončí? Pane učiteli, pošlete mi nějaký úkol! Holky, já vás chci zase vidět.“ Podobné věty se objevují v naší „whatsappové“ skupině i v mailové poště. Uvědomil jsem si, že škola dětem plní především sociální funkci. „Tohle jsi už viděl?  Ta teda vypadá! Kdy píšeme?“ A pak dlouho nic. Touha po vědění? Snaha tomu přijít na kloub? Nechat se unést lyrickým popisem krajiny? Pomalu zvyšovat svou pozici na trhu práce? Nic takového. Jen se chceme vidět a pokecat. Jako kdybychom to sami neznali.

Přesto je tato zkouška české školy mimořádného rozměru. Poměry ve škole obnažuje mnohem zřetelněji než ta nejsvědomitější inspekční zpráva. Když píšu „Ukaž barvu, školo“, myslím tím všechny: učitele a jejich vedení, žáky, rodiče i ministerstvo. Školu políbil skutečný (i když paralyzovaný) život.

Jestliže náhle odstraním skleník a rostlinky jsou vystavené přímému slunci, větru, dešti, změnám teploty, mnohé to nezvládnou. Některé to zocelí a přežijí. Povyrostou. Skleník je jistý druh ochrany, na kterou si rychle přivyknu, pomůže mi, ale také mě ukolébá. To, co unesla škola jako instituce, může být v přímém kontaktu s dítětem (a rodičem) nedostatečné. Učitel jako pouhý zadavatel úkolů nefunguje. Cení se přidaná hodnota, kterou encyklopedie ani rodič nemá. (Cenilo by se, kdyby nebyl pracovní trh také paralyzovaný.)

Nemůžu se ubránit pocitu, který se ke mně dostavil už mnohokrát, a to že nejlépe to zvládají právě děti. (Asi není čemu se divit – jsou naší nadějí, upínáme se k nim, snad zrealizují naše nesplněné cíle, opraví planetu, atd. Co je ale potom můžeme naučit my?) Učitelé si hledají svůj modus operandi. Někteří postaru, jiní se nadechují a dostávají větší prostor ke své kreativitě a umu. (A ten prostor jim náramně svědčí! Těm je třeba poděkovat.) Jiní se, jako já, učí, poznávají nové možnosti a nechávají se inspirovat.

Rodiče, ti volají, že jsou přetěžováni. Někteří brání dítě do posledního dechu, obávají se porušení GDPR, jihnou pod hrozbou zavirování vlastního pécéčka a kreativně hledají další důvody, proč věci nejdou. Další neúnavně pomáhají svému potomkovi – zvládli jsme i jiné věci, zvládneme koronavirus. Mnoho rodičů vidí pro dítě v nové situaci příležitost. Příležitost se naučit nové věci, získat zkušenost. Radují se ze synova nebo dceřiny samostatnosti, experimentování, snahy dát dohromady první neohrabané emaily. Věřím, že situace je náročná zejména pro rodiče malých prvostupňových dětí. Takový rodič se asi těší na znovuotevření školy úplně nejvíc (pokud není srdcem učitel).

Co mohou rodiče dělat? Ať mluví se svým učitelem, čile si vyměňují své pohledy na věc a hledají si optimum dlouhodobé spolupráce v těchto podmínkách.  (Kde ale spolu nemluvili doteď, asi to ani koronavirus nespraví. Ukazuje se, že je pro dítě nevýhodné, pokud doma rodič pracuje za dítě, nebo ho naopak do školy odkládá s postojem „Tady to je váš byznys, tak se postarejte.“)

Až nějak jako společnost projdeme tímto testem vyvolaným pandemií, přijde další neméně významná fáze: Otočit se za touto celosvětovou dějinnou peripetií a zeptat se: Co to vlastně bylo za zprávu? Za vzkaz? Co z ní pro nás vyplývá? Jak jsme ji zvládli? A co si z toho odnést do budoucna? Krize je příležitost.

I distanční vzdělávání je příležitost: Příležitost zkusit to bez frontálního učení. Opustit pozici v hodině „zbytnělého“ učitele, bez kterého se nic neobejde. Upustit od motivace známkou. Vést zase trochu víc k samostatnosti (umí mé děti psát výpisky?, vedu je k pochopení textu?, pěstuju u nich vlastní názor?, podporuji je ve volbách různého druhu?). Je to příležitost užít si individuální přístup k dítěti, sledovat pokrok každého žáka. Také rozvíjet své IT dovednosti. Být tvořivý a přicházet s komplexními úlohami, rozvíjet mezipředmětové vztahy, vymýšlet praktické úkoly ze života. Je to příležitost pro všechny učit se efektivní komunikaci a sebeorganizaci. Stát se svobodnější (v práci s časem, učebním stylem, zdroji), ale tedy i odpovědnějším za své učení. Věci se vybarvují.

Až bude po všem, měl by systém projít hlubokou reflexí: Co jsme o sobě zjistili? Co jsme se naučili? Co opustíme a co nově zavedeme? Vzniká významný impuls pro RVP i organizaci škol.

A ještě jedna kacířská myšlenka mi nedá spát… Zkraťme prezenční docházku do školy o 1-2 dny v týdnu. Alespoň na 2. stupni. Proč? Ve společnosti je zřetelný tlak na posun od formálního vzdělání k neformálnímu a informálnímu. Školy mají bezvadný rámcový plán výuky – jasně víme, jaké kompetence chceme rozvíjet, ale nedaří se to. Bloudíme léta v kruhu. Nejsou učitelé, nejsou peníze. Inspirujme se současnou situací. Je to příležitost.