Kamarádi, zavádíme změny!

Za sebe říkám jednoznačné ano! Ministryně Valachová přišla s tématy, které školství zatraceně trápí –inkluze, způsob financování, kariérní řád. Jeden nápad lepší než druhý, a to říkám bez ironie. Zdá se však, že to tnutí do živého masa českého školství provází stará nemoc – neumíme zavádět změny.

K čemu je dobré, že máme na všech úrovních nadšence, když jim nedáme dostatečnou podporu, aby přetavili své snažení na úroveň systému? Jsme hloupí, naivní anebo ve skutečnosti naše reprezentace celý proces dlouhá léta bojkotuje?

Nadšenci přišli s Bílou knihou, rámcovými vzdělávacími programy, procházeli (v lepším případě) jako konzultanti různými poradními orgány. Když vyrostla myšlenka inkluze – něco tak přirozeného jako dýchání vzduchu, začali se mnozí zalykat. Reakcí bylo a je nepochopení, zostouzení, bagatelizování nejhrubšího zrna. Nedivím se tomu a smutně přihlížím, jak se zase vylévá s vaničkou dítě. Už dlouhá léta s tímto smutkem nahlížím do propasti, která zeje mezi původním záměrem, za nímž vidím dobrou vůli znalého člověka, a nešťastným a kontraproduktivním výsledkem neznalého a nezainteresovaného úředníka nebo politika.

Co si má myslet učitel pěšák, na kterého se to snáší a nikdo se ho neptá? Jakou podporu má výchovný poradce, který už dnes nezachází s lidmi a jejich starostmi, ale s čísly a kódy? Jak dopadne celý, dobře míněný proces změny bez financí? A co hůř: bez lidí? Ano, jsou regiony, kde spíše seženete neurochirurga než učitele 1.stupně. Do tohoto podvyživeného prostředí chceme přinášet nové skvělé nápady? Nové funkce? Mentory, speciální pedagogy, asistenty a koordinátory všeho druhu? Bezva – učitelé, na které se toho vrší tolik, že by měli být považováni za renesanční postavy, přeci potřebují podpůrný servis pro rozmanité situace, které dnes ve škole vznikají, aby si poradili s náročnými a složitými příběhy, jež často děti a jejich rodiče do školního procesu přinášejí.

Ale kdo to všechno bude dělat? A za druhé: Jak s těmito nadšenci pracovat, aby si uchovali vnitřní pohodu, kreativitu a sebeúctu? A umí tuto věc převyprávět dnešní média?

Koho to vlastně krom učitelů trápí?

Návrh kariérního řádu předpokládá, že současní učitelé budou osloveni a motivováni k dalšímu profesnímu (rozuměj osobnostnímu) rozvoji. Ale proč by to tak mělo být? Kvůli třem tisícům Kč v roce 2022 na úrovni KS3 – vynikající učitel? Zní to jako špatný vtip.

Možná je celý záměr postaven na východisku: Učitel je nadšenec, on se obětuje, on nám vydrží. Nevydrží. Nůžky, které se otevírají mezi očekáváním rodičů a možnostmi a chápáním učitelů právě pramení v této systémové chybě, která pak v důsledku vytváří dva světy: školní skleník a svět tam venku. Připomínám, co vědí všichni, kteří nemají hlavu v písku: Česká republika je na posledním místě v procentu výdajů k HDP, které se vydávají na vzdělávání. Česko není mezi evropskými zeměmi někde v půlce, ani někde ve třetí čtvrtině, ale úplně úplně poslední. Průměrné platy českých učitelů činí pouhých 55 % průměrných platů vysokoškolsky vzdělaných zaměstnanců v ČR.

Dobře míněný karierní řád selže jako vše ostatní, pokud to politici nezačnou brát vážně. A to jim musí říci voliči a média.  Kariérní řád i jiné dobré nápady mohou mít šanci pouze v případě, když naše doposud alibistická reprezentace vytvoří vhodné podmínky k jeho zavedení. Např. podmíní jeho platnost zásadním a dlouhodobým růstem výdajů na školství.

V opačném případě sledujeme příběh zesláblého starého vzpěrače, kterému naloží další zátěž, poplácají ho a povzbudí: Zaber, to dáš!