
O něčem trochu jiném aneb co je to vlastně ta inkluze?
Debata, a hlavně zavádění inkluze do škol se smrsklo na pouhá technická o organizační řešení typu jak to udělat, co budě s těmito a co když nastane tahle situace. Z širšího pojmu inkluze a docela pěkného náhradního a dosud neopotřebovaného sousloví společné vzdělávání se stala nakonec nám tak známá integrace. Škoda, ale je to pochopitelné. Takhle totiž situaci vidíme a s optikou této hrubosti jsme teprve schopni ji nazírat. Jak by ne, když náš, lidmi tolik oblíbený prezident přichází s předpotopním názorem a rozšafně si při tom vyšlapuje s kuráží člověka, který hovoří opravdu, ale opravdu do všeho.
Léta zkušeností v českém školství nás naučila. Možná jsme někdy měli ideály, ale už jsme je ztratili. Pokud je ovšem máme dál, pak je jasné, že už se realizujeme – většinou úspěšně – někde mimo školství (školství si nás nezasloužilo), anebo zůstáváme a dále zde cosi budujeme, protože jsme nebývale urputné povahy. A v této situaci pak nejsme jaksi dostatečně zadaptováni na to vše smysluplné a nadějné, co z úst nové ministryně zaznívá. Svazuje nás strach, nedůvěra, postupné znecitlivění našich receptorů, ztráta hodnot.
Tak s kým pak tedy spouštět tu inkluzi? Ne, oprava: S kým teprve pochopit tu inkluzi? Tedy přijmout, že východiskem našeho postoje není jakýsi ideální proces vzdělávání (nejčastěji frontální s klasickou organizací školního dne, ale klidně Montessori systém, princip svobodné školy nebo jakýkoli jiný přístup, který může být stejně tak bludný – a bohužel tomu tak i nezřídka je, pokud je chápán doslova). Tedy že oním východiskem není tento ideální vzdělávací proces, ale jen a pouze žák ve své jedinečnosti. Se svým vzdělávacím potenciálem, svými potřebami, ve své sociální situaci, se svou emoční inteligencí a tváří v tvář míře kumštu pedagoga, který před ním stojí. V lepším případě po jeho boku.
Vzdělávání není nutné zlo, jak se traduje, ale příležitost. Inkluze je pak výrazem obyčejného základního respektu k člověku. Je esenciální podmínkou smysluplného učení. V takové škole se ale většina žáků nevejde do jednotných podmínek vzdělávacího procesu, jak jej povětšinou známe. A tady je jádro pudla. Výkonové, agregované, standardizované a bůhvíjaké ještě vzdělávání si víceméně umí vynutit jakousi úroveň většinového formálního vzdělání, které pak předpokládá jisté společenské příležitosti, nasedá na společenskou normu a zaručuje patřičný formální status. Pokud toto je smyslem škol, pak si můžeme zamnout ruce – cíl je splněn. Pokud je však smyslem škol nabývání vzdělanosti pro život, pak jsme vedle jak ta jedle.
Nepochybuji o tom, že si naprostá většina učitelů, rodičů a žáků inkluzi přeje (za předpokladu, že se shodneme na tom, co to vlastně je). Ale všelijaké obavy a překážky, které jsme si postupně vystavěli jak ve společenském i školském systému, tak v našich vlastních hlavách, nás vedou k opačnému, v lepším případě vyčkávajícímu a pasívnímu chování. Spolu s Hrabětem se hodí říci, že je přeci tolik důvodů, proč se to může pokazit a nevyplatit.
Ptát se, do jaké míry je česká škola inkluzivní, znamená ptát se, do jaké míry je český učitel inkluzivní. A tedy do jaké míry je inkluzivní česká společnost. A to už nám dojde, že teď asi pár bodů ztratíme. Stačí se podívat na náš národní postoj k uprchlické otázce. Vidíme, kdo z našeho strachu profituje. Někdo se ještě diví, že bojechtivá (rozuměj xenofobní) skupina Ortel je tak úspěšná a natahuje ruku po Slavíkovi. Mohlo by se toto dít v inkluzivní společnosti?
Přitom je toto vše dobře pochopitelné. Je cítit, že ve společnosti je mnoho energie, která se vybíjí a ztrácí v neústrojných střetech a protichůdných tendencích. Stejně tomu je ve školství a společnost i vzdělávací systém navzdory energii chudnou. Vyprchává víra, roste nedůvěra. Srážky a střety měly smysl, dokud svět nebyl globální – jeden kmen vymýtil druhý a posílil, jeden italský městský stát zachvátil druhý a bylo vymalováno. Dnes ovšem žijeme v takovém propletenci, že nám nezbývá, než být veskrze podporující a inkluzivní. Není to volba, je to nutnost. A my nejsme. Tato slepota poukazuje na naši animální podstatu a nenabízí nám příliš radostnou perspektivu.
Jak si to tedy představuji? Jako příklad si vezmu onu kapelu Ortel. Jistě, že takové kapely a projevy byly a budou. V naší situaci jsou i legitimní a přirozené. Prostě máme strach. Někdo se klepe, někdo hrozí a někdo jedná. Naše reprezentace, autority, instituce v čele se školami by pak měly mít jasno ve společenských hodnotách a potřebách a využívat energii jednotlivých sdružení, spolků, hnutí a dalších uskupení k dlouhodobém dialogu s nimi, k permanentní kultivaci, k začlenění, ne vytěsnění ze společnosti. K tomu, aby jejich energie byla využita a stala se příznivým zdrojem pohybu celku. Cesta omezování a svádění do jednoho šedivého řečiště je nešťastná. Je nepochopením doby a je fatálním anachronismem.
Východní myšlení, ale například i bojové umění umí pracovat s energií protivníka – nebo spíše druhé strany, ještě přesněji: s energií druhé část sebe sama. Tuto inspiraci bychom si mohli pro sebe vzít, poskytla by nám šanci. Tento text chce poukázat na to, jak je dění ve společnosti úzce propojené se situací ve školství, s jeho ambicemi a skutečnými možnostmi. V tomto světle je apel na inkluzi nabíledni. Ovšem inkluze ve školství nemůže existovat jako na nějakém parádním ostrově a ve společnosti pak absentovat. Inkluze se musí stát národním a evropským programem naší vlastní záchrany. Nevím, jestli budeme spaseni, ale alespoň přežít bychom mohli.
11 Komentáře
Opět jen prázdné tlachání o ničem okořeněné několika obvyklými manipulacemi. Zaprvé, v čem je názor prezidenta předpotopní? Zadruhé, nemluvte za ostatní. Jestli vy jste si vystavěl nějaké obavy ve své hlavě, nebo máte strach z uprchlíků, tak to sdělte jasně a nepište v množném čísle. Jde pouze o vaší představu o druhých a jejich motivech. Já třeba z uprchlíků strach nemám a přesto je u nás nechci a nevítám. Snad jen jako turisty, kteří si prohlédnou památky a pak se zase vrátí do své země. Kapelu Ortel neznám, neposlouchám a rovněž z ní nemám strach. A inkluzi odmítám jako nefunkční, neefektivní a necitlivou. Připadá mi, že si protiřečíte. Na jednu stranu k žákovi přistupujete jako k individualitě, která má své možnosti, potřeby, schopnosti, dovednosti, na druhé byste je všechny narval do jedné třídy bez rozdílu. Čekám, kdy navrhnete inkluzi totální, tj. nediferencovanou už ani podle věku. Prostě prdněme je tam všechny od kojenců po důchodce. Stačí, když ministerstvo zadotuje ošetřovatelky, chůvy, pleny a umělé zuby. Ostatně potřebují se přece naučit komunikovat nejen s vrstevníky ne? V životě se budou setkávat s lidmi různého věku a škola je přece instituce k získávání kompetencí pro život, nebo ne?
Napíšu vám, pane Králi, co zažívám jako učitelka.
Děti s LMP učím mnoho let. Speciální pedagogiku jsem vystudovala chtěně. Šla jsem do toho s tím, že tuším koho a proč budu učit. I dnes bývám občas /zřídka,ale přesto) auf z toho, jak je obtížné ty děti něco naučit. Kolik času jim musím věnovat. A to učím v praktické třídě, kde je homogenní kolektiv stejně „nadaných“ dětí. Mám jich max. 10. I přesto musím ještě několika psát IVP a věnovat se jim o to více.
Naprosto si neumím představit, že tohle bude dělat učitelka:
-bez speciální pedagogiky (nemotivovaná, neznalá problematiky)
-v kolektivu 25 dětí
-v kolektivu tak nesmírně různorodém
Asistenta vynechejte, to je jen pomahač s organizací, ten s učením a vysvětlováním nemá nic společného.
Divíte se strachu? Divíte se odporu?
Běžní učitelé šli učit běžné děti. Nelze jim to naprosto vůbec vyčítat nebo je dokonce za to odsuzovat.
Tak rozsáhlý zásah do školství není připraven. Když na nás někdo hází Finsko a další státy, zapomíná dodat, že tam se tento proces chystal léta. Od vzdělávání pedagogů, posílení financí, zavedení dalších profesí do škol(tady ministerstvo odmítá zaměstnat osobní asistenty).To vše PŘEDCHÁZELO zavedení inkluze. U nás to proběhne opačně. Proto ten strach, proto ten odpor. Učitelé už vědí, jak se s nimi doslova vyjebává. Na nic nemají podmínky, peníze nedostanou (ani na platy ani na další věci). Jediné ,co jim ještě zbývá je idealismus a i ten je v poslední době opouští. Z toho se žít nedá, za to si nic nekoupíte. A jako učitel jste první na ráně. A učitelé zase budou první na ráně, až se zjistí, že takhle postavená inkluze nefunguje. Sám dobře víte, že ministerstvo a další přifařené instituce si hlavu popelem sypat nebudou.
Ještě dodá, že se situací jsem obeznámena velmi dobře.Připomínkovala jsem všechny verze chystané Vyhlášky k inkluzi, vím přesně, co se chystá. A panika je na místě, to si pište.
A příště sem prezidenta netahejte. Nemá s tím nic společného.
Pokud se mi ve třídě najednou objeví žáci s mentální retardací nebo autismem, budou mě zajímat ta technická a organizančí opatření více, než intelektuální tlachy o skupině Orlík (jako by byla první), předpotopních (ale nejmenovaných) názorech pana prezidenta a východním (účelově pokrouceným) myšlení.
Váš článek se mi líbí, souhlasím ním, a myslím, že ho dobře chápu.
Mám jedno dítko ve škole s tzv. respektujícícm přístupem, a jedno na tzv. běžné. Při každé návštěvě obou institucí si uvědomuji ten rozdíl v přístupu…
Je mi smutno, když čtu vaše řádky. Asi jste jako ředitel už jen a jen manažer, který nemá o opravdové práci učitele ani potuchu.
Pracuji ve speciálním školství skoro 25 let a dobře vím, co je mít ve třídě žáky s různými požadavky na „podpůrná opatření“ jak se to bude nově nazývat. A mám pocit, že asi opravdu nemáte ani tušení co vaše inkluze, kterou tak podporujete udělá s výukou ve třídách po 25 až 30 žácích.
Pane Vaňku, asi jste četl jiný článek. Inkluze a integrace proti sobě nestoji, ba dokonce z pohledu inkluze je to nonsense. Nemám nic proti integraci (nic takového nikde nepíši), naopak.
A pokud důsledkem zavádění inkluze do škol bude chaos a zmatek, což se klidně může stát, vězte, že to není chybou inkluze.
Ještě stále jsem nepochopila,v čem je speciální školství špatné.Pokud se děti setkávají mimo školu s dalšími vrstevníky, speciální škola spolupracuje s nějakou běžnou, proč by neinkluze měla vadit? K integraci by docházelo.V běžných školách se děti nenaučí znakové řeči či všem dovednostem nutným pro slepce.Takoví odborníci tam prostě nejsou a nebudou (pro jednoho žáka ).
Příklad tzv. začlenění z naší školy.dnes se všeobecně ví, že mnozí žáci základky nejsou narvženi do praktické i přesto, že by to potřebovali. Zůstavají tedy v základce. Na druhém stupni nedochází k žádnému vzájemnému obohacování, jak se propaguje. Ty děti s nemají s „normální“ ,co říci, mají svůj jiný svět. Ti „normální“ je mezi sebou v klidu trpí a vědí, že se nějak odlišují. To je vše. V několika projektových hodinách, kdy jsem si tyto postižené ,ale nezařazené vzala k nám, na praktické třídy, se ty děti měnily mávnutím proutku. Ihned se skamarádily, celý den štěbetaly s ostatními,sobě rovnými. Pak se mě přišly zeptat, jestli by třeba od pololetí nemohly chodit k nám.Nemohly, říkám a měli byste vidět ten smutek v očích.
Děkuji za reakci. Já s Vámi ale vůbec nejsem ve sporu. Alespoň si myslím. Inkluze je podle mne správně. Otázka je, jestli ji „umíme“. Jinými slový náš systém speciálních škol máme proto, že neumíme integrovat ani inkludovat. Takže speciální školy odvádějí dobrou práci, kterou by bylo lépe dělat (až na část závažnějších postižení vyžadujících nejodbornější péči a specifické podmínky) ve společném prostředí, ovšem kdyby bylo personálně a materiálně zadaptované na potřeby dětí. Ministryně tvrdí – teď to bude. Já říkám je to správný trend. Že výsledek bude všelijaký, že systém je zkostnatělý a že prostředí je nepřipravené je jiná věc. Nedokážu si představit, že by to připravené bylo, že by přechod byl bez zádrhelů, to bychom čekali do soudného dne. Já mluvím o správné myšlence, kterou je potřeba podpořit. V opačném případě rezignujeme na zdravé podmínky v českém základním školství, a – jednoduše řečeno – protože systém není připravený a učitelé se bojí a nikdo tomu nevěří, tak raději budeme zachraňovat děti ve stávajících speciálních školách a jejich existenci stále obhajovat. A s inkluzí je to stejné jako s integrací – není to zdaleka problém jen dětí se specifickými potřebami. „Mrzačeni“ jsou všichni, kteří nedostávají prostor k rozvoji svého přirozeného potenciálu, ale jsou sváděni a ohýbáni do jednoho společného proudu se snahou dosáhnout prototypu „ideálního žáka“.
Nevím jestli jsem to řekl jasně, ale práce speciálních pedagogů si velmi vážím.
Inkluzi jsem se nikdy nebránila. Mluvila jsem vždy o nepřipravenosti. A že jde o nepřipravenost, to je zřejmé. Vím, že i ti Finové se prali a dodnes perou s nějakými dílčími problémy. Jenže to,jak se chystá inkluze u nás je něco, co babička nazývala „hurá systém“. Myslíte si, že to prospěje dětem? Protože všichni pořád mluví o učitelích, ale dětí se nikdo neptá a nikoho nezajímají. To, že jde především o politiku dnes opět vyslovil jeden z účastníků ankety na České škole, který ne na místech nejvyšších. Inkluze tedy klidně,ale bez podobných pokusů na dětech. Vám by se líbilo, když by vaše dítě učil člověk, co k těm dětem nemá vztah, vůbec nic neví o jeho postižení, nedokázal by používat správné postupy v reedukaci , kdyby vaše dítě bylo 2x ročně „prošetřováno školou a 1x ročně byste nabíhali do poradny s tím, že se zkoumá, zda ještě pořád něco potřebuje, protože to stojí peníze a my musíme šetřit? Četl jste např. připravovanou vyhlášku k inkluzi ? Víte,co dá práce něco vysvětlit mentálně postiženému,a to jen lehce? Protože se to pořád jen bagatelizuje. Vždyť i v tom Finsku tyto děti po nějakém počátečním rozhovoru odcházejí se speciálním pedagogem (ne jen s asistentem), někam do jiné místnosti, aby jim paní učitelka mohla stokrát něco opakovat a názorně předvádět, protože by tím obtěžovali ostatní běžné žáky.
Jo, a to, že v jiných státech není speciální školství není často tím, že ho zrušili, ono tam totiž nikdy nebylo a těm postiženým se zas tak moc nevěnovali. To jsou pohádky, o té skvělé péči.
Naprostou náhodou zabloudil jsem na tyto stránky. Probil jsem se textem pana Romana Krále, od Ortelu po inkluzi. Ustál jsem četbu bludiště nevšedním intelektem prosmyčkovaných vět pana ředitele. Probil jsem se jeho podpůrnými odkazy nalevo i napravo. Hlavu jsem složil do dlaní. Vyděšen svazáckým nadšením a nerespektováním rad zkušených kozáků z ranku učitelů. Rozhodnutí nynější ministryně o inkluzívním vzdělávání těžce vzdělavatelných s běžnými dětmi bude jednou hodnoceno jako těžká rána úrovni vzdělanosti u nás. Zajímal by mne názor J. A. Komenského. Možná by sáhl k rákosce. (Jsem rád, že moje dvě děti ještě stihly vychodit „normální školu“ bez šílených experimentů. Jako bývalý školák vím, jak dokázal rozvrátit hodinu vyučování jeden dvakrát propadlý praotec třídy. Všichni si oddechli, když skončil ve zvláštní škole)
Dobrý večer. Učím 25 let. Podle mě je inkluze časovaná bomba, kterou vymyslel a protlačil anonymní úředník,který nemá o školství potuchy. Nikdo to s učiteli nekonzultuje, je to direktivně nařízené a jediné, co to přinese, bude nabobtnalá administrativa, na každého inkluzivního žáka se povede bohatá „agenda“- posudky z SPC, PPP,odborných lékařů, srovnávácí zprávy,… Není to kontraproduktivní? Obávám se narůstající šikany ze strany ostatních žáků. Kolik inkluzivních žáků vyjde na třídu? Přijdou na řadu kvóty? Kolik bude ve třídě žáků se speciální formou výuky, tolik bude asistentů? Naruší to běžné důvěrné vztahy mezi žáky a učitelem.A to nemluvím o tom, že celá slavná inkluze bude na úkor nadaných žáků. Tohle nikdo neřeší, nikdo o tom nemluví. Inkluze je chyba, která se nám vymstí.